Nad vchodem do věštírny v Delfách byla napsána slova:
Ježíš tuto myšlenku prohloubil slovy:
Každý z nás balancuje mezi nevědomým životem a duchovním probuzením. Většina lidí si tuto volbu neuvědomuje – jsou pohlceni egem, iluzemi a povrchním vnímáním světa. Skutečné bytí, čistá přítomnost, je však stále v nás. Je to hluboké ticho pod našimi myšlenkami, nepopsatelné, ale skutečné.
Místo abychom se tomuto stavu otevřeli, děláme vše pro to, abychom se mu vyhnuli. Žijeme ve světě plném konfliktů, strachu a iluzí, považujeme ho za normální, ačkoliv je to stav kolektivního zapomnění. Jsme přesvědčeni o své racionalitě, ale ve skutečnosti ospravedlňujeme realitu plnou bolesti.
Každý však někdy zažije okamžik, kdy běžná rutina života ustoupí a odhalí hlubší smysl. V těchto chvílích zahlédneme Pravdu – ne tu vědeckou či filozofickou, ale existenciální, která nám připomíná, že skutečnost je jiná, než jak ji vnímáme.
Děti přicházejí na svět s čistým bytím, ale bez sebeuvědomění. Dospělí žijí v oddělenosti ega a popírání.
Duchovní probuzení znamená návrat k bytí – návrat k pravé realitě.
Touha po štěstí je přirozená a žádoucí. Protože ho stále hledáme, je jasné, že jsme ho ještě zcela nedosáhli. Lidé spojují štěstí s vnějšími věcmi – jídlem, oblečením, domovem, prací, vztahy – a věří, že jejich nashromáždění jim přinese trvalou radost. Jenže štěstí z těchto zdrojů je pomíjivé. Přijde, ale brzy zmizí.
Většina lidského úsilí směřuje k uspokojení pěti smyslů – zraku, sluchu, čichu, chuti a doteku. Jenže jakmile překročí určitou hranici, radost se může proměnit v bolest. To ukazuje, že
Každý touží po štěstí, které není narušeno smutkem. Samotná touha po něm není špatná – chybné jsou jen způsoby, jakými se ho lidé snaží dosáhnout. Problém není v cíli, ale ve volbě prostředků. Skutečné štěstí je hlubší než smyslové požitky a je třeba ho hledat jinak.
Lidé si myslí, že štěstí přichází zvenčí – z věcí a zážitků, které smysly vnímají jako příjemné. Naopak nepříjemné zkušenosti považují za utrpení. Tento pohled je však mylný, protože skutečné štěstí nespočívá ve vnějších podnětech.
Nejjednodušší důkaz? V hlubokém spánku, kdy nepoužíváme žádný ze svých smyslů, necítíme bolest ani radost, a přesto prožíváme stav klidu a blaženosti. To znamená, že
Pokud dokážeme zažít radost, aniž bychom se spoléhali na smysly, znamená to, že štěstí je naší přirozenou podstatou.
Všichni milujeme věci, které nám přinášejí štěstí. A koho milujeme nejvíce? Sami sebe. To není sobectví, ale přirozený zákon – láska vždy směřuje tam, kde je štěstí. Z toho vyplývá jednoduchý závěr:
Tento stav prožíváme v hlubokém spánku, kdy mysl i smysly utichnou a projeví se přirozená blaženost. To dokazuje, že štěstí není něco, co bychom museli hledat venku – je to naše pravá přirozenost. Stačí si to uvědomit.
Pokud se podíváme hlouběji, zjistíme, že pravé štěstí není něco, co přichází a odchází. „Já jsem“ – naše skutečná podstata – je štěstím samotným.
Jak ho ale zažívat neustále?
Pokud obrátíme pozornost dovnitř a zkoumáme samotnou mysl, zjistíme, že žádná nezávislá mysl vlastně neexistuje.
Většina lidí hledá štěstí v pomíjivých věcech – úspěchu, majetku, vztazích. Toto štěstí je však dočasné, protože se váže na neustále se měnící vnější svět. Naproti tomu sebezkoumání vede k trvalé radosti, která nepodléhá změnám. Proto je důležitější než jakékoli jiné lidské úsilí.
Každý den nám mysl předkládá nespočet myšlenek. Ale všechny mají jeden společný základ – prvotní myšlenku „já jsem toto tělo“, která se objeví hned po probuzení. Právě tato myšlenka je kořenem všech dalších.
Představme si strom – místo abychom se snažili zbavit milionů listů a větví, stačí porazit kmen. Stejně tak, místo abychom bojovali s jednotlivými myšlenkami, stačí obrátit pozornost na samotnou myšlenku „já“. Když pochopíme její iluzorní povahu, všechno ostatní se rozplyne.
Všechno, co prožíváme, začíná pozorováním. Vnímáme svět kolem sebe, ale náš vztah k věcem určuje, zda nás ovládnou, nebo zda je uvidíme takové, jaké jsou. Existují tři způsoby pozorování:
Štěstí či utrpení nepochází z věcí samotných, ale z našeho vztahu k nim.
Když už nejsme pohlceni vnějším světem, můžeme obrátit pozornost k sobě – k tomu, kdo pozoruje. Zjistíme, že bez vědomí pozorovatele nemůže existovat žádné pozorování. Tím začneme vnímat své pravé Já jako čisté vědomí.
Zpočátku to vyžaduje úsilí, ale postupně se tento stav stává přirozeným. Pozorovatel zůstává ve svém Já i tehdy, když se věnuje světu – ale už bez připoutanosti.
Nakonec mizí hranice mezi tím, kdo pozoruje, a tím, co je pozorováno.
Tento stav není osobní – není to „já“ v těle, ale čisté vědomí, které proniká vším. Z něj vychází hluboká blaženost, která není připoutaná k žádnému objektu, ale rozprostírá se všemi směry.
V této jednotě neexistuje ani dobro, ani zlo – jen vědomá přítomnost, která zahrnuje vše. Ticho a pohyb, forma i beztvarost, svět i vědomí – vše je jedním.
Představ si, že hraješ na schovávanou. Největší zábava není jen v tom, že se někde schováš, ale v tom, jak vymýšlíš nové a rafinované úkryty. Čím důmyslnější schovka, tím větší vzrušení. A když hledáš ostatní, nejlepší je, když ani oni neustále nehrají na jistotu, ale objevují stále nová místa, kde se mohou ztratit. Hra je zajímavá jen tehdy, když chvíli opravdu nevíš, kde kdo je.
Teď si představ, že tuhle hru hraje i Bůh. Ale protože mimo něj nic jiného neexistuje, nemá s kým hrát. Nemůže se schovávat před někým jiným, protože všechno, co je, je on sám. A tak si vymyslel geniální trik – rozhodl se, že se rozdělí na nekonečné množství částí, z nichž každá si bude myslet, že je něco úplně jiného. Každá část zapomene, že je součástí celku, a začne prožívat svůj vlastní příběh.
Bůh se tedy schovává sám před sebou. Ale dělá to tak dokonale, že jeho hra trvá věky. Stal se námi všemi – tebou, mnou, lidmi po celém světě, zvířaty, rostlinami, oceány, horami, planetami, hvězdami a dokonce i prostorem mezi nimi.
A protože hra na schovávanou by nebyla zajímavá, kdyby se hned odhalil, vytvořil si pravidla, která mu pomáhají zapomenout, kde se vlastně ukryl. Dal nám všem mysl, která se dívá na svět jako na oddělené věci a bytosti, která věří, že jsme každý samostatnou osobností s vlastním životem, vlastním začátkem a koncem. Dal nám smysly, které nám ukazují jen vnější obal věcí, ale ne jejich skutečnou podstatu. A tím vším nás mistrně zmátl.
Někdy jsou jeho hry veselé a krásné – když prožíváme radost, lásku, tvoření, úžas nad světem. Jindy jsou temné a děsivé – když se cítíme ztracení, osamělí nebo prožíváme bolest. Ale i ta nejstrašnější dobrodružství jsou jen jako špatný sen, který se nakonec rozplyne. Protože stejně jako se ráno probudíš ze zlého snu a uvědomíš si, že to všechno bylo jen dočasné, tak se jednou probudí i každý z nás a vzpomene si, kým skutečně je.
Ale Bůh nespěchá. Kdyby se hned našel, celá hra by přišla vniveč. A tak to hraje pořád dál. Stále nové životy, nové příběhy, nové role – jako herec, který na chvíli tak dokonale vstoupí do své role, že sám zapomene, že je jen součástí hry. Hraje tak přesvědčivě, že my všichni věříme, že jsme jen malí, oddělení jednotlivci, kteří se narodili, žijí a pak zmizí. A právě tohle bylo od začátku jeho mistrovským plánem.
Ale každá hra jednou skončí. Každý se jednou rozpomene. A pak se zasmějeme, protože pochopíme, že jsme nikdy nebyli opravdu ztracení. Že jsme nikdy nebyli oddělení. Že všechno, co jsme kdy prožili – radost i bolest, úspěchy i pády – bylo jen součástí této velké, nádherné hry.
A tehdy se přestaneme skrývat. Přestaneme si hrát na to, že jsme něco jiného, než ve skutečnosti jsme. Uvidíme, že
A pak? Možná se znovu rozhodneme hrát. Protože co jiného by Bůh mohl dělat, než si vymýšlet nové a nové hry?
Každý člověk přichází na svět s jedinečnou kombinací schopností, vloh a predispozic. Potenciál není pouze talent v úzkém slova smyslu, tedy vrozená schopnost excelovat v určité oblasti, ale zahrnuje také hlubší soubor charakteristik – mentální nastavení, schopnost učit se, adaptovat se a využívat získané dovednosti ke smysluplnému tvoření.
Rozvíjení vlastního potenciálu je proces, který nespočívá pouze ve snaze „být dobrý“ v určité oblasti, ale v hlubším pochopení sebe sama. Jde o uvědomění si toho, co nám přináší radost, kde přirozeně vynikáme a jak můžeme tyto schopnosti kultivovat k prospěchu nejen vlastního života, ale i společnosti jako celku.
Nesnažit se být průměrný ve všem znamená respektovat jedinečnost. Když se zaměřujeme na vlastní silné stránky namísto zahlcování se nekonečnými požadavky na univerzální dokonalost, objevujeme synergii mezi individuální specializací a kolektivním rozvojem.
Pokud každý přinese do společného prostoru to, co v něm dřímá v nejčistší podobě, vzniká svět, kde se jednotlivé talenty propojují v organickou symfonii tvoření. Toto není utopie, ale přirozený důsledek toho, že lidé konají v souladu se svým potenciálem. Radost z dobře vykonané činnosti není jen individuálním prožitkem – je nakažlivá, šíří se, inspiruje a vytváří prostředí, kde vzájemná spolupráce generuje hodnotu přesahující jednotlivce.
Tento stav – harmonie lidského potenciálu naplno využitého v souladu s kolektivním dobrem – není ničím jiným než stavem, který bychom mohli nazvat rájem. Nikoliv rájem v náboženském nebo metafyzickém smyslu, ale rájem jako společností, kde každý nachází své místo, kde se individuální talent nestřetává s překážkami nepochopení či podcenění, ale kde je podporován a oceňován.
Naše nejodvážnější představy o ideální společnosti nejsou nemožné – jsou přirozeným důsledkem toho, že se každý rozhodne vykročit cestou vlastního potenciálu a dovolí ostatním totéž.
Lidé stalé čekají změnu venku, ale aby se tato změna mohla uskutečnit, musí každý člověk projít vnitřní revolucí. O tom napsal knihu jeden z největších myslitelů 20. století Jiddu Krishnamurti ve své knize „Vnitřní revoluce“.